Kozák Václav – Historie Suchdola

Kozák Václav
Narozen: 21.7.1910
Zemřel: duben 1945 (nezvěstný)

Dne 10.11.2016 mu bylo uděleno čestné občanství in memoriam.

Vzpomíná Jaroslav Kozák, syn V. Kozáka.

Jedno ze jmen, které je vytesáno na pomníku věnovanému obětem 2. světové války, který stojí před základní školou v Suchdole, je můj otec Václav Kozák, narozen roku 1910.
Byl synem horníka Josefa a matky Alžběty. Již v mládí se zajímal o dění v naší mladé první republice.
V šestnácti letech se již zajímal o rozdílné pracovní a životní poměry lidí a proto se zúčastňoval prací v dělnickém hnutí. Byl funkcionářem Komsomolu a zakládajícím členem sportovního spolku Rudá hvězda Suchdol.

(Foto poskytl J. Kozák )
RH Suchdol, 1926
V .Kozák stojící druhý zprava

(Foto poskytl J. Kozák)
RH Suchdol, 1930
V. Kozák nahoře uprostřed

V roce 1931, tedy v době předválečné republiky, byl otec vězněn tři měsíce na Pankráci za projev na Květnovém táboru lidu v Libčicích u Kralup.
Z Komsomolu přešel do KSČ, kde zastával různé funkce. Svoji ilegální činnost započal ihned v prvních měsících okupace, kde řídil ilegální skupinu v Suchdole.

Podruhé byl otec zatčen po atentátu na Heydricha na udání, kdy byl považován za Valčíka. Po zjištění totožnosti byl propuštěn.
Do odboje proti fašismu se zapojil v roce 1939 a působil v něm do doby svého zatčení, to je 25. 2. 1944. V odboji měl na starosti obce: Roztoky, Žalov, Lysolaje, Suchdol.

*Roztocký časopis Odraz 11/2006, str.22*

Jeho práce spočívala v roznášení letáků, opatřování ošacení, jídla, peněz a přechodného ubytování pro zběhlé vězně z transportů. Zúčastňoval se schůzek trojky.
Jeden čas ve svém domě ukrýval pana Antonína Hotovce ml. a pana Benetku. Za tuto činnost byl v době okupace propuštěn ze zaměstnání a proto přijal práci obchodního cestujícího.

Uprchlý ruský vězeň Michal, kterého ukrývali Mackovi (vlevo)
na návštěvě v roce 1964 před domem Mackových
zleva bývalý ruský vězeň Michal, p. Macková, p. Macek, Gertruda Kozáková, ???

Dne 25. 2. 1944 v ranních hodinách přijelo před dům mého otce auto SS s gestapem za účelem zatčení mého otce. Otec byl již v tuto dobu v zaměstnání, povolali proto četníka aby nás, jako děti hlídal. Tento četník byl sice Čech, ale udavač, díky kterému se někteří lidé dostali do vězení i koncentračního tábora.
V té době byl u nás doma otec matky, pan Babulík, který se snažil dát mému otci vše vědět, ale agilní četník nepustil nikoho z domu ven. Po zatčení mého otce probíhali u nás domovní prohlídky, pětkrát až šestkrát do měsíce po dobu šesti měsíců.
Otec byl vězněn v Pečkově paláci ( vyslýchán ), poté byl převezen do Pankrácké věznice a dále do Terezína. Z Terezína byl transportován do Norimberka, kde byl 22. 11. 1944 odsouzen k trestu smrti. Poprava nebyla vykonána z důvodu rychle se přibližující osvobozující americké armády.

Jeden z dopisů z pankráckého vězení
29.5.1944

Dne 25.4.1945 byl otec zařazen do pochodu smrti ze Straubingu do Dachau. Pochod smrti znamenal, že zbídačení, vyhladovělí lidé na pokraji smrti, museli bez jídla a pití ( vodu pili z louží a jedli plodiny z okolních polí- přičemž byli mnohdy zastřeleni jakoby na útěku) jít několik desítek až stovek kilometrů, popoháněny zbraní v rukou německých vojáků s největší krutostí. Ten kdo nemohl jít pro únavu či nemoc dále, byl na místě zastřelen a jeho tělo bylo ponecháno osudu. Doprovod vězňů tvořili většinou mladí němečtí vojáci, kteří si dlouhou chvíli krátili tím, že v době nudy postříleli i několik vězňů.

Můj otec byl naposledy spatřen spoluvězni Otou Musilem, Antonínem Hotovcem st. ze Suchdola a Josefem Kejmarem z Lysolají dne 30. 4. 1945.
Přes veškerou snahu v pátrání Mezinárodním červeným křížem a českými tiskovinami se nám nepodařilo najít otce ani jeho ostatky. Po neúspěšném pátrání byl můj otec k 30. 4. 1945 prohlášen za mrtvého.

Noviny, ve kterých byl uveden inzerát, 1946

Inzerát v novinách, 20.12.1946

Pan Václav Kozák byl jedním z mnoha lidí bojujících v ilegálním hnutí proti fašismu a neváhal položit svůj vlastní život za osvobození republiky, lepší budoucnost a svobodu pro příští generace.
A na závěr mé krátké zamyšlení:
Dnes mě přímo uráží počínání některých našich politiků, kteří například vyznamenávají utečené vrahy, kteří se neštítili vraždit naše občany ,jen aby se dostali ke zbraním a mohli se tak prostřílet na Západ. Podle mě vrah zůstane navždy vrahem.
Dnes se zapomíná, jak se žilo obyčejným lidem za první republiky, jak to bylo s prací, výdělky a kolik hodin se muselo odpracovat, aby se rodina uživila. Nebo kdo byl první zatýkán při obsazení republiky Hitlerem – komunisté a Židé. Jak kruté byly výslechy gestapem, např. v Pečkově paláci, který si můžeme i dnes prohlédnout ( katakomby ).
Zároveň je mi jasné, že majetek se neměl znárodňovat, ale mělo vše zůstat jak bylo řečeno v Košickém vládním programu z roku 1946. Poválečná léta byla zlá, nebylo co jíst, republika byla rozbitá a s jídlem se šmelilo. Ale pravdou je, že veškerý majetek zůstal v republice.
V dnešní době po sametové revoluci a privatizaci je spousta majetku rozkradená a zašantročená. Dnes se s nadsázkou říká, že co se nepovedlo Hitlerovi, povedlo se naší vládní garnituře. Další etapa našeho života nám ukládá, nezapomínat na naše občany, kteří se za fašistické okupace ukázali jako opravdoví hrdinové a za lepší budoucnost neváhali obětovat to nejcennější co člověk má, svůj život. Musíme to neustále připomínat mladší generaci, aby se tato zvěrstva nemohla už nikdy opakovat.
(Jaroslav Kozák, listopad 2014)

Navazující článek Jaroslava Kozáka (leden 2015):
Sedmdesáté výročí pochodu smrti ze Straubingu do Dachau, 25.dubna – 1. května 1945.